někdy chci, aby sen byl skutečností, někdy zas, aby skutečnost byla snem

*ehhh... nevšímejte si toho filozofickýho nadpisu xD*

dneska bylo takový malý end of drama.

už popátý jsem se loučila (díkybohu jen na dva měsíce) se svými drahými.
málem ukápla slzička, nechci se vidět za tři roky ^^

po superzáživnym představení ve Woku, na kterym byla nejzajímavější zběsilá košile Vojty Opluštila (já si to prostě nemohla odpustit xD) jsme to zakotvili v Pizze Express či-jak-se-to-píše, kde byl načesanej převoněnej číšník, co se tvářil, jako by nás znal odjakživa.

Elis: "Já měla ten tuňákovej salát."

načesanej převoněnej číšník: "Takže jeden tučňákovej salát..."

apfff, tučňák jeden ^^

ale dnešek ještě nekončí, večer vyrážíme rozloučit se s Pavlínou, která nám dneska, jako by se nechumelilo, oznámila, že přechází na jinou školu x(. Jí asi nejsme dost dobrý xD. Naše spanilá jízda začne kdesi v Hodinkách (kam ještě pořád netrefim xD) a jestli se nacpeme mezi ty tři loučící se devítky, tak moje kroky nejspíš znova povedou do Orange.

jsem nepoučitelná, já vím ^^